SLOVINSKO VÝPRAVA SNŮ
V dnešní době není lehké cestovat do zahraničí. Pro vycestování musíte mít negativní Covid test, čekají vás kontroly na hranicích, sehnat ubytování je velmi těžké. I přesto vše nás to ale neodradilo a rozhodli jsme s Radkem a Milanem Filipů v této nelehké době udělat rybářský výlet do zahraničí. Chtěli jsme pokořit největší výzvu, jaká podle mě v Evropě je, a to je ulovit velmi mazanou hlavatku.
Tato nevídaná ryba se nachází na několika místech v Evropě, avšak tou nejlepší zemí na její lov je nádherné Slovinsko. Tam se totiž údajně nachází ti největší obři, a to byl i náš cíl.
Nejvhodnější čas lovu těchto říčních královen je od začátku prosince do poloviny února. V tuto dobu jsou hlavatky nejaktivnější a šance na jejich ulovení je tak největší. Navíc jejich cílený lov v jiných měsících je ve Slovinsku zakázaný kvůli jejich rozmnožování a ochraně. V tuto dobu jsou ale podmínky pro rybaření velmi těžké. Mrazivé teploty jsou jen opravdu pro drsné povahy a také selhává rybářské vybavení. Očka prutů každým náhozem zamrzají, vlasce se více opotřebovávají a brodění v ledových horských řekách není jen velmi nepříjemné, ale i vysilující!
I přes špatnou předpověď počasí bylo naše natěšení podstoupit tuto výzvu obrovské a tak jsme se rozhodli vyrazit na slovinské řeky, pokusit se ulovit jednu z nejnáročnějších ryb Evropy. Po osmihodinové cestě jsme zjistili, že situace vypadá velmi špatně a díky neustálým dešťům hrozí ve Slovinsku extrémní rozvodnění řek a možná i záplavy. Naštěstí Radek Filip už na místních řekách několikrát rybařil, a tak celou výpravu průvodcoval. Ze zkušeností rozhodl počkat na lepší podmínky a zmapovat co nejvíce revírů, kde by bylo možné rybařit. Po dvoudenním čekání a neustálým projížděním místních řek se společně rozhodlo. Voda opadla, ale stále byla kalná. Díky nedostatku času velitel výpravy zavelel. Druhý den kupujeme povolenky a vyrážíme na lov!
Na ulovení vzácné a velmi opatrné hlavatky je nejlepší doba brzy ráno a večer. Ryba v tuto dobu vyráží lovit ze svých tůní a šance se tak zvyšuje. Povolená denní doba lovu ve Slovinsku začíná hodinu před východem slunce a končí hodinu po západu slunce, čímž se čas a šance na její ulovení velmi zkracuje. Proto jsme se vydali už za tmy brzy ráno na první lovné místo, které bylo předem vybrané, a věřili jsme mu nejvíce. Jednalo se o velkou hlubokou tůň, ve které má hlavatka mnoho úkrytů, ale také potravy. K tomuto místu bylo zapotřebí se probrodit několik set metrů po pás hlubokým sněhem a za úplné tmy se lesem potichu připlížit k vodě, abychom opatrné ryby nevyplašili. Je to velmi vysilující a občas i nebezpečné, ale konečně stojíme u břehu krásné tůně a čekáme, až budeme moci poprvé nahodit. Je to neuvěřitelné, ale Milan hned po pár náhozech dostal první záběr přímo pod nohami a má na prutu hlavatku. Ta sebou ale několikrát mrskne a vytrhává si háček z tlamy. Milan nevěřícně a zklamaně vylézá z vody a vzpamatovává se z celé situace. Nikdo z nás nečekal, že první kontakt s rybou by mohl přijít tak rychle. Nezbývá než doufat v další záběr. Ten přichází po několika minutách znovu úplně ze stejného místa. Tentokrát bylo štěstí na straně Milana a rybu tak po chvíli dostáváme do podběráku. Je to jeho první hlavatka v životě. Přestože to není žádný obr, tak už byl náš cíl expedice splněn hned na začátku.
Pomalu se rozednívá a šance na ulovení Kanty, jak místní říkají velkým hlavatkám, se snižuje. Nezbývá než nahazovat a věřit v záběr. Po několika hodinách mrznutí ve studené vodě je na čase změnit místo a trochu prokrvit nohy broděním se ve sněhu. Na dalších místech jsme bez jediného náznaku útoku ryby. Všichni si užíváme překrásné přírody. Místní tyrkysové řeky se zasněženými horami mají své kouzlo, a tak nikomu vůbec nevadí, že ryby o naše umělé nástrahy nejeví zájem. Vytrvalost a víra je jediné co Radka, Milana i mě drží v naději.
Po prochytání několika fleků kterým věříme, se rozhodujeme přejet na jiný úsek řeky. Vracíme se tak hlubokými závějemi kolem ranního úspěšného místa. Nedalo mi to a rozhodl jsem se ještě několikrát nahodit a zkusit své štěstí na začátku obrovské tůně. Slézám z vysoké sesuvné stráně a potichu se přibližuji k vodě. Na třetí nához se mi nástraha zastavila, a tak okamžitě razantně zasekávám prut. Hned je jasné, že jde o velkou a těžkou rybu. Ta okamžitě využívá své váhy a snaží se dostat do divokého proudu a mít tak převahu. Roli začaly hrát zkušenosti a kvalitní vybavení. Díky tomu se mi rybu daří dostat pod kontrolu a nastává týmová spolupráce. Radek s Milanem, mi běží na pomoc s velkým podběrákem. Obří ryba udělá několik posledních výpadů a končí v síti. Všichni si myslíme, že jde o krásnou velkou hlavatku, ale při pohledu do podběráku přichází obrovské překvapení. Nejedná se o vysněnou hlavatku, ale o velmi vzácného a hlavně obrovského pstruha s neobvyklým zbarvením. Tato gigantická ryba měřila 94 cm a po pozdějším zjištění šlo nejspíše o rybu, která vznikla zkřížením pstruha obecného a pstruha mramorovaného. Ti se ve Slovinsku vyskytují jen opravdu vzácně a takováto velikost už je opravdu rarita. Všichni máme samozřejmě obrovskou radost a mě se tak povedlo chytit životní úlovek, který už podle mě nemám šanci překonat.
První den naší výpravy se tak změnil v nezapomenutelnou expedici, a to před sebou máme ještě dva dny lovu.
Po několika pivkách a panáčcích na oslavu úspěšného dne zaléháme do postele totálně unavení s natěšením na druhý den. Kupodivu jsem vzhůru dříve než zazvonil budík. Těžko říct jestli je to natěšením či žízní po kocovině.
Rychlá společná snídaně a už se oblékáme do ještě neusušených broďáků. Zima je mnohem větší než první den, ale naděje na velkou rybu nás zahřívá u srdce. Vyrážíme na úplně nové místo, kde už dříve měli expedice pod Radkovým velením úspěch. Za úplné tmy se brodíme těžkým terénem popadaných stromů v silném proudu a kolem břehů slyšíme praskání ledových ker. Každý si vybíráme své místo tak, abychom si navzájem nevadili a ryby si neplašili. Atmosféra před první hodem se nedá popsat. Vnímám jen obrovský hluk tekoucí řeky a snažím se rozpoznat siluety stromů na druhé straně, abych odhadl sílu náhozu nástrahy. Hodinky nám ukazují čas, kdy je možné nahodit a tak na nic nečekáme a první švihy směřují do hluboké tůně, která určitě skrývá ne jednu stříbrnou královnu. Prohazuji woblerem celý svůj úsek a s pomalým rozedníváním mi dochází, že šance se snižuje. Chvíli na to Milan křičí ,,ryba, ryba“. Rychle stahujeme s Radkem pruty a běžíme mu na pomoc. Než k němu stačíme doběhnout má u břehu další malou, ale zato krásnou hlavatku. Společná radost a následuje rychlá fotka. Času moc nezbývá a tak se rychle vracíme na svá místa a zkoušíme štěstí dál. Následuje změna z agresivních woblerů na přírodní streamry, které by mohly v prosvícené čisté vodě hlavatku oklamat. Neděje se tak, a to nás nutí změnit místo. Přejíždíme proti proudu na další hot spot. Krásná zátoka, kde proud za stovky let vymlel koryto. To je ideální místo na náš vytoužený úlovek. Hlavatky by mohly z hlubší vody utočit na rybičky. Měníme nástrahy a o několik z nich také přicházíme. Těsně před pauzou na svačinu nahazuji peří s 18 g čeburaškou do silného proudu a pomalu nástrahu vedu s vodou. Vlasec mi projíždí kolem velkého zatopeného balvanu a zastavuje se. I když čekám vázku, raději sekám. Prut se ohýbá a cítím tah ryby. Okamžitě volám na kluky, že mám rybu a hned vím, že je to hlavatka. V silném proudu mám velký problém rybu dostat ke břehu, a tak Milan leze do vody, aby mi rybu podebral. Díky peřejím se mu ohýbá celý podběrák, ale i tak rybu nakonec jen tak tak dostane do sítě. Je to tam. Má první hlavatka v životě a i celkem slušná - 70cm. Mám nepopsatelnou radost a i kluci, kteří mi gratulují a už mě nazývají hlavatkářem.
Toto místo je už nechytatelné. Vodu jsme kompletně poplašili, a tak přichází zasloužený teplý čaj a gulášek, který si ohříváme v kufru auta. Přejíždíme na další Radkovo místo, které pojmenoval U zmrzlé lišky. Přicházíme k liščímu obrovskému bazénu a hned je nám jasné, že je to super místo na velkou rybu. Prohazujeme co se dá, a kromě dvou půlmetrových pstruhů duhových nám toto zajímavé místo nic jiného nevydalo. I tak jsme spokojení. Dvě hlavatky za den se jen tak každému nepovedou a tak máme důvod dopít zbyteček v lahvince a dát si dobrou večeři. Poslední den bude velká změna. Čeká nás nová voda a překrásný usek plný překvapení. Úkol byl jasný…jediný, kdo neměl chycenou hlavatku, byl Radek, a tak si vybíral vždy jako první místo, kde chce chytat. Ráno bylo v plánu jet na soutok dvou řek a byla to tak největší voda, kterou jsme měli možnost chytat. Bylo nám hned jasné, že je to ideální místo pro naší vysněnou Kantu. Po dvoudenním mrznutí a moknutí v mrazech se nám ráno z postele moc nechce. Vidina velké ryby nás nutí rychle se nasnídat a znovu se obléci do brodících kalhot. Přicházíme k soutoku a Radek se potichu plíží k obrovskému vracáku a vybírá tak nejlepší místu u spadlého stromu. Ideální flek pro velkou hlavatku. Já stojím asi dvacet metrů vedle něj a Milan šel přímo pod jez, kde jsou také dobrá místa. Ručička hodin ukazuje šest hodin, a to znamená první nához. Ten je Radka, protože i několik náhozů najednou může opatrnou rybu poplašit. Nechávám mu ještě jeden nához a pak se i já opírám do prutu a švihám tak wobler skoro až na druhou stranu řeky. Srdce mám až v krku a čekám jen na ránu do prutu nebo řev některého z parťáků. Asi po třetím náhozu slyším obrovské šplouchnutí a Radek křičí: ,,hlavatkáááááá a velká!“. Vytahuji prut a běžím mu na pomoc s podběrákem. Hned za mnou utíká Milan. Lezu po pás do vody a snažím se čelovkou kontrolovat směr vlasce tak, abych rybu nepoplašil. Všichni máme nahnáno, protože ryba se u břehu zamotala do padlého stromu a proud to ještě víc komplikuje. Milan se jde ke stromu podívat, jak je situace vážná a jak se ho hlavatka lekne, tak vyjíždí na volnou vodu. Uffff , vypadá to lépe. Už jen dostat obra z proudu do sítě. Radek drží pevně svůj hlavatkový prut Hucho a druhou rukou cívku. Rybě nedává ani metr vlasce. Buď vše vydrží obrovský nápor, nebo ryba vyhraje. Po chvíli to ryba vzdává a připlouvá ke břehu. Na první dobrou ji podebírám a následuje zasloužený řev. Ten se táhnul daleko celým údolím řeky, ale to nám vůbec nevadilo. Mise splněna!!!
Po útlumu všech emocí přichází měření ryby a zjišťujeme, že Kanta měří 105cm a odhadem váži kolem 12kg. Následuje společná fotodokumentace a i video, kde rybu pouštíme zpět do své vodní říše. Radek má splněno a všichni máme obrovskou radost, že všechno to trápení se a mrznutí za to stálo. Zkoušíme ještě s Milanem prohazovat úspěšný vracák, kdyby byly ryby opravdu při chuti. Nahazuju agresivního woblera potápivého tak do jednoho metru a hned po dopadu na hladinu cítím jemnější záběr. Na velkou vzdálenost je zásek s vlascem dost slabý, ale i tak mám rybu na prutu. Po chvilce ke břehu přitahuji naši poslední hlavatku výpravy. Oproti Radkovu monstru není ani poloviční, i tak mi ale udělala radost.
Zbytek dne se kocháme nádherou slovinských řek a potoků. Poprvé za celou výpravu nám svítí sluníčko a celý den je krásně. Sice bylo -10, ale nádhera kolem a slunce nad námi nás hřálo u srdce. Procházíme dlouhý, ale překrásný úsek řeky a až teprve teď zjišťuji, jak je Slovinsko nádherná země. Opravdová divočina plná zasněžených lesů a průzračně tyrkysových řek. Zkoušíme několik úžasných míst, které doslova smrdí rybinou. Jediné kontakty máme ale akorát s vázkami. Proběhlo tak i slušné pročištění krabiček s nástrahami …to nám ale celkový dojem a společnou radost už nezkazilo. Až do večera už jsme bez ryby a myslíme si, že je to kvůli modré obloze a slunci, díky čemuž ryby mohou ještě dokonaleji překontrolovat naše nástrahy.
Den je u konce a my se tak konečně svlékáme z promrzlého a mokrého oblečení. Balíme naše cajky a po kompletním naložení auta spokojení vyrážíme na více jak 700 km dlouhou cestu zpět do Čech plní nezapomenutelných a jedinečných zážitků, zkušeností a vzpomínkových fotek ve foťáku.
Miroslav Vojek
